Depersonalizace a derealizace (depersonalization disorder) se může objevit po stresu, při únavě, při intoxikaci lehkými a tvrdými drogami, v průběhu dětství, dospívání nebo jiných vývojových etap, také se objevuje bez zjevného důvodu. Pokud je zažívána trvale nebo se opakovaně, epizodicky vrací, může být příznakem psychické poruchy (depersonalizační a derealizační syndrom, depersonalizační porucha).
___
___
Trpí jím 1-22 % populace, syndrom je stejně rozšířen mezi muži a ženami. Nejde o psychotickou poruchu, osoba netrpí bludy a halucinacemi, svůj stav si uvědomuje, je jím značně znepokojena a obtěžována a zpravidla jej chce změnit.
Příčina: nejasná, vliv na vznik mohou mít psychické trauma. Znecitlivující a disociační komponenty depersonalizace a derealizace se v průběhu traumatu jeví jako účelné a adaptivní. Mimo oblast psychiatrie a psychologie se objevují teorie přičítající vznik depersonalizace a derealizace oslabení imunity (rtuť, toxiny, leaky gut syndrom). Okolí nemusí poznat syndrom ani po delší době, postižený může být dobře na poruchu adaptovaný. Otupění či ztráta emocí a empatie může nicméně komplikovat navázání a udržení partnerského vztahu a poruchy v kognitivní oblasti mohou zhoršit pracovní výkon nebo dokonce způsobit pracovní neschopnost.
Depersonalizace a derealizace bývají často spoluzažívány s celou řadou jiných psychických poruch a symptomaticky se s nimi překrývají. Vyskytují se společně s depresí, úzkostí, se záchvaty paniky, s poruchami příjmu potravy, posttraumatickou stresovou poruchou, obsedantně kompulzivní poruchou, poruchami osobnosti aj. Žádná z těchto poruch však nepředurčuje přítomnost symptomů depersonalizace a derealizace ani jejich intenzitu, což podporuje koncepci depersonalizačního a derealizačního syndromu jako samostatné poruchy. Někdy se rozlišuje primární a sekundární forma syndromu, podle toho, zda v klinickém obraze pacienta syndrom dominuje nebo je naopak přidružen k jinému psychickému onemocnění. Současná psychiatrická praxe preferuje diagnostiku úzkostných, afektivních, osobnostních a jiných poruch na úkor depersonalizačního a derealizačního syndromu a ten většinou chápe jen jako sekundární, přidružený fenomén.
Léčba: psychofarmaka (antidepresiva skupiny SSRI v kombinaci s lamotriginem, benzodiazepiny aj.), dlouhodobá psychoterapie (psychodynamické, kognitivně behaviorální terapie aj.). Léčbu syndromu komplikuje, že je zřídkakdy diagnostikován.
V případě postupného, plíživého počátku syndromu může být jeho význam podceněn a často je mylně interpretován a léčen jako tělesná porucha. V případě náhlého počátku syndromu se pacient může obávat počátečního šílenství a negativního nálepkování a o svém problému raději mlčí.
Jak se projevuje depersonalizační, derealizační syndrom - příznaky, projevy, charakteristika
- může začít náhle (např. po požití drogy, často společně s panickou atakou) nebo se může postupně léta plíživě rozvíjet,
- typicky začíná v období dospívání, ale osoba jím může být postižena i od nejranějšího dětství či dospělého věku,
- často se jedná o dlouhodobou obtíž trvající měsíce, léta i desetiletí,
- pacienti popisují svůj stav amorfně - „cítím se jako bych byl stroj, jako bych ani neexistoval…“
- depersonalizace označuje subjektivně velmi nepříjemné psychické stavy odcizení či oddělení od vlastního já, duševních nebo tělesných pochodů. Lidé s depersonalizací prožívají těžko představitelné stavy cizosti, neskutečnosti či neexistence sebe samých. Jejich myšlenky, vzpomínky, pocity, pohyby či hlas se jim jeví, jako by nebyly skutečné, jako by nebyly jejich vlastní nebo jako by byly zautomatizované. Mohou mít pocit, jakoby jedna jejich část jednala a druhá to jen odtaženě pozorovala. Někdy se vylekají při pohledu do zrcadla, neboť ačkoliv vědí, že hledí na sebe, zároveň mají hrůzyplný pocit, jakoby hleděli na někoho cizího.
- derealizace označuje stejnou změnu vnímání, týká se však vnějšího okolí. Svět a druzí lidé se zdají být neskuteční, vzdálení nebo zautomatizovaní. Vnější svět se jeví jako by nebyl reálný, jako by byl ve snu nebo v mlze či za nějakou skleněnou tabulí. Hmotné věci se zdají být nehmotné či dvojrozměrné jako na obrázku. Druzí lidé mohou působit zautomatizovaně, jako by byli roboti.
- depersonalizace a derealizace (dále jen depersonalizace) se nejčastěji vyskytují současně, ale mohou být zažívány i zvlášť
- další symptomy mohou být
- ochuzení či ztráta pocitů, empatie a motivace,
- zhoršení koncentrace (soustředění),
- zhoršení paměti,
- pocit zvětšování či zmenšování těla
- změněné vnímání času, který subjektivně běží mnohem rychleji či pomaleji.
